Smetanův přínos české hudbě spočívá především v jeho všestrannosti. Jako skladatel položil svou tvorbou základy moderní české hudby. Do tehdejšího hudebního života však zasahoval i svými dalšími aktivitami - byl vynikajícím klavíristou a komorním hráčem, dirigentem a sbormistrem, oblíbeným a uznávaným hudebním pedagogem a fundovaným hudebním kritikem. Všemi těmito činnostmi zásadně ovlivnil utváření novodobého domácího hudebního života.
Žádný jiný český skladatel nespojil své veřejné působení a svou tvorbu s aktuálním společenským a hudebním děním tak pevně jako Smetana, což se např. v jeho dílech značně projevilo mj. volbou námětů a žánrů.



Bedřich Smetana je označován za zakladatele moderní české národní hudby. Už za svého života se stal významným představitelem české hudby a národní kultury vůbec. Ve svém díle usiloval o vytvoření svébytného českého hudebního stylu. Výrazně ovlivnil následující generace skladatelů. O jeho osobnost i umělecký odkaz jeví soustavný zájem řada hudebních odborníků a interpretů, jeho hudba se těší mimořádné oblibě u posluchačů a pronikla i do všeobecného povědomí. V průběhu dějin se ukázala i její mimohudební síla - zejména díla nesoucí ideje české státnosti a národní svébytnosti získávala manifestační a protestní charakter a posilovala český národ v těžkých chvílích.
Podle některých moderních hudebních teoretiků nelze ovšem ve Smetanově hudbě nalézt objektivní "české" znaky (tj. náznaky lidové hudby, české taneční rytmy, deklamaci ovlivněnou českým jazykem) - Smetana našel svůj originální osobní hudební styl, který česká veřejnost brzy ztotožnila se stylem národním. V jeho díle (nejintenzivněji v Prodané nevěstě, Libuši a Mé vlasti) se spojuje vysoká umělecká hodnota s intenzivním vyjádřením národního obsahu, proto se jeho hudba (více než např. Dvořákova nebo Janáčkova) stala kulturním a politickým symbolem. Ve světě sice Smetana za svého života ani později nedosáhl takové proslulosti jako Dvořák, Janáček nebo Martinů, nicméně i on byl moderním umělcem evropského rozhledu a českou tvorbu i hudební poměry dokázal povznést na úroveň srovnatelnou s okolním světem.
Smetanův význam je ovšem zřejmě ojedinělý i v dějinách světové hudby: Jako italskou národní hudbu nestvořil Verdi, ale vytvářeli ji již jeho předchůdci, jako německou národní hudbu nestvořil Wagner a rovněž jako ruská národní hudba má několik "pramenů", v případě národní hudby naší byl ovšem zřejmě Smetana pramenem prvním a nejmocnějším.
Je ovšem nutno také zmínit, že odezva hudební veřejnosti na Smetanova díla nebyla vždy jednoznačná. Nezvyklost a náročnost některých děl vyvolávala ze začátku i rozpačité a negativní reakce, které byly postupně překonávány až ve 2. polovině 70. let, kdy výrazně stoupl počet uváděných Smetanových děl na profesionální i amatérské úrovni v Praze i na venkově, čímž jeho skladby pronikly do širokého povědomí.
Smetanovo dílo lze stylově zařadit do novoromantismu. V mládí přišel do styku s klasicistní i raně romantickou hudbou běžnou ve střední Evropě (Gluck, Mozart, Beethoven), později jej ovlivnili například Schumann, Chopin nebo Berlioz. Ze soudobých hudebních proudů měl nepochybně nejblíže k novoněmecké škole kolem Liszta a Wagnera. Přes to všechno si ovšem Smetana vybudoval svůj vlastní osobitý hudební styl. V souvislosti se svým dílem hovořil sám o "smetanismu" nebo "smetanovském stylu" a při všem obdivu k Lisztovi a Wagnerovi prohlašoval, že k jejich škole náleží jen natolik, nakolik "hlásá pokrok".
Těžiště Smetanova díla leží především v operní a symfonické tvorbě. Značnou část díla tvoří též tvorba klavírní. Komorní hudba je zastoupena ojedinělými, i když zásadními díly, spíše okrajové postavení zaujímají až na výjimky sbory a písně.



Opery mají v rámci Smetanova díla prvořadý význam, je považován za tvůrce české národní opery. Už v době kompozice svého prvního operního díla měl Smetana o podobě této národní opery jasnou představu. Podle jeho názoru je „českost“ hudby skryta v přízvuku a intonaci hovorové řeči a každá řeč má svou vlastní charakteristickou melodii. Stylizace řeči v melodice pěveckých partů hudebního dramatu dává možnost zdůraznit psychologii postav. Zcela zavrhoval obecně tradovaný názor, že národní sloh by měl být vytvořen pouhým napodobením melodického spádu a rytmu našich lidových písní.
Svůj vlastní, národní styl vytvořil osobitě s přispěním různých stylových technik soudobé evropské opery. Uznával Wagnerovo hudební drama, nedržel se ho ovšem důsledně. Např. jeho práce s motivy připomíná spíše starší německý romantismus než Wagnera, nevyhýbal se také ansámblům. Přes své výhrady k italské opeře najdeme v jeho operách i belcantové pasáže. Nezříkal se také uzavřených hudebních čísel, ale snažil se přitom o zachování jednoty celku. Sám svůj operní styl označil jako „smetanovský, tj. sloučení melodijích, i jednodušejších se vždy svědomitě volenou harmonisací a promyšleným plánem a ve stavbě, souvislosti a jednotě celé opery, jako jedna velká symfonie, arciť zde – co je nejhlavnější – s textem spojená“.



S přihlédnutím k významu Smetanových oper je počet a rozsah ostatních skladatelových vokálních děl nevelký. Hlavní podíl zde tvoří sbory, většinou mužské, které jsou obvykle bez doprovodu, i když někdy docházelo v tomto směru k úpravám. Náměty sborů jsou obvykle vlastenecké, v jejich tvarech jsou však značné rozdíly. Sólová vokální tvorba má jen velmi malé zastoupení několika písněmi.



Pro Smetanovu orchestrální tvorbu je typické oproštění se od tradičních forem symfonie nebo koncertu a přechod k volnější romantické formě. Ovlivněn byl v této oblasti především Berliozem a Lisztem. Zřejmě nejvýznamnějším Smetanovým tvůrčím novátorstvím je zde dosažení nové etapy ve vývoji symfonické básně.



Smetanova komorní tvorba není příliš početná, ale najdeme zde zásadní díla.



Klavírním kompozicím se Smetana věnoval především na počátku své skladatelské dráhy a tvoří podstatnou část jeho tvorby. Vznik řady z nich je totiž spojen také s jeho zaměstnáním učitele klavírní hry v podobě didaktických skladeb apod., další pak souvisí se Smetanovou dráhou koncertního klavíristy (virtuózní klavírní transkripce, kadence do klavírních koncertů i samostatné skladby).
Ve své klavírní tvorbě se Smetana soustředil především na stylizaci dobového společenského tance, zvláště polky, a dále na drobné romantické skladby (řazené do volných cyklů), připomínající stylem Mendelssohna, Chopina, Schumanna a Liszta.
Charakteristické pro Smetanovy klavírní skladby je, že je komponoval vynikající klavírista, a tak vždy vycházejí jakoby z ducha nástroje a nikdy nejdou „proti klavíru“. I když byly v mnohém ovlivněny Smetanovými skladatelskými vzory, nesou vždy osobitý styl svého tvůrce. Bohužel některé skladby nevstoupily do širšího povědomí posluchačů zřejmě právě z důvodu přílišných technických nároků.

---

Již za pobytu v Göteborgu získával Smetana při práci s Filharmonickou společností umělecké i praktické zkušenosti jako kapelník a sbormistr a také měl volnou ruku v dramaturgii. Uváděl zde jak klasiky (Händla, Haydna, Mozarta, Beethovena), tak zejména soudobé skladatele: Mendelssohna, Schumanna, Liszta, Chopina, Berlioze, Wagnera, Gadeho, Verdiho, Rubinsteina a také některé vlastní skladby. Zde nabyté zkušenosti pak Smetana plně využil v nově se utvářejícím hudebním životě v Praze.
V lednu 1863 byl Smetana zvolen prvním předsedou hudebního odboru Umělecké besedy. Sestavoval a řídil její hudební podniky, např. velkou shakespearovskou slavnost 23.4.1864, dále založil i abonentní koncerty.
V roce 1866 se stal prvním kapelníkem Prozatímního divadla. Ze svých původních plánů "uvedení všech světových mistrovských děl v nejpřesnější reprodukci" a současného pěstování svébytné národní hudební kultury musel však slevit vzhledem k stísněným prostorám divadla (prostorově nedostačující jeviště i orchestřiště), nevyrovnanosti a četným fluktuacím pěveckého souboru. Měl zásluhu i na rozvoji operního baletu a zlepšení divadelní režie. Prosadil rovněž zřízení operní školy při divadle.
Ve svém dramaturgickém plánu se Smetana snažil potlačovat výpravná, zábavná nebo pěvecky efektní představení, které pražské publikum vyhledávalo (např. operety Offenbacha a Suppého a vážný belcantový repertoár - Belliniho a Donizettiho) a prosazoval např. z francouzských skladatelů Aubera, Adama, Hérolda, Boieldieua, Halévyho, Gounoda, z italských autorů Rossiniho, pozdního Verdiho a Cimarosu a dále Glucka, Mozarta a Beethovenova Fidelia. Ze slovanského repertoáru to byly opery Glinkovy a Moniuszkova Halka. Významný podíl repertoáru měla díla soudobých českých skladatelů - J. N. Škroup, Skuherský, Měchura, Šebor, Bendl, Blodek, Rozkošný, Fibich.
Mimo svých oper dirigoval většinu vážných děl různých národních škol včetně soudobé české tvorby.
Od sezóny 1869/1870 pořádal i symfonické koncerty, kde prováděl náročnější nebo modernější orchestrální díla (Dvořáka, Fibicha a dalších českých současníků, Beethovena, Schuberta, Berlioze, Wagnera).

---

Smetana psal v letech 1862 - 1865 především do Národních listů kritiky hudebního života (opery v Prozatímním divadle i koncertů), ale také všeobecné programové úvahy jak o koncertní činnosti, tak o opeře. Na opeře v Prozatímním divadle kritizoval zejména jednotvárný repertoár neodpovídající společenské a výchovné funkci divadla (výpravná a pěvecky efektní díla), ale také různé škodlivé provozní zvyklosti, jako častá benefiční představení a hostování, rušení vystoupení ohlášených hostů, málo zkoušek, neopodstatněné škrty v operách, nevhodné kombinování děl nebo zábavná intermezza vkládaná mezi akty oper.

---

Hlavním obdobím, kdy se Smetanova tvorba a osobnost stávaly předmětem polemik, je 1. polovina 70. let. Proti Smetanovi vystupoval zvláště kapelník Jan Nepomuk Maýr, sesazený z kapelnického místa ve prospěch Smetany. Dalším protivníkem se stal (i když zpočátku jeho příznivce) pěvecký pedagog František Pivoda poté, co Smetana nepodpořil kvůli rozdílným uměleckým názorům Pivodův plán operní školy při Prozatímním divadle. Smetany se naopak zastávali Jan Neruda, hudební kritik Jan Ludevít Procházka a estetik Otakar Hostinský.
Smetana se řadil k mladočechům, prosmetanovské články vycházely především v mladočeském deníku Národní listy, jeho odpůrci se soustřeďovali ve staročeské straně - její vůdce František Ladislav Rieger byl v uměleckých otázkách (např. v názoru na styl české zpěvohry) Smetanovým oponentem. Protismetanovské příspěvky vycházely ve staročeských listech Pokrok, Osvěta a v německy psaných Politik. Hudební listy patřily původně mezi Smetanovy zastánce, po změnách v jejich vedení se však do čela dostal František Pivoda a největší polemiky poté probíhaly právě mezi Pivodovými Hudebními listy a Procházkovým novým časopisem Dalibor.
Smetana byl kritizován především za prosazování vlastních oper na úkor jiných českých skladatelů, za proněmeckou orientaci repertoáru, enormní gáži apod. V jeho operní tvorbě mu byl pro jeho důraz na dramatickou stavbu opery i hojné využití orchestru vytýkán "wagnerismus" a tím i poněmčování české hudby (zejména v Daliboru). Dále se střetával především s názory F. L. Riegra o nutnosti stavět národní hudbu na základech národní písně - Smetana naopak prosazoval osobitý hudební styl.
I po Smetanově ohluchnutí se objevovaly útoky jeho oponentů - psalo se o jeho "lazarství" a po přiznání penze divadlem byl označován jako první, kdo "pokládá divadlo za zaopatřovací útulek a patologický ústav".

---